Mašíni a právo soudit
Kolem bratrů mašínů toho bylo již napsáno mnoho. Podle průzkumu ČRo je jejich podpora zhruba 50:50. Jde tedy o téma na kterém se asi sotva shodneme. Někteří označují jejich odbojovou činnost za oprávněnou formu odporu, jiní je považují za loupežné vrahy sledující vlastní cíle. Nejde vlastně ani tak o jejich osoby jako spíše o jejich činy a motivace. Lidé upřednostňující motivace vidí za jejich činy ryzí úmysl a omlouvají zabíjení principem účelu, který světí prostředky. Ti druzí je neposuzují podle jejich úmyslu, ale pouze podle činů. Tato skupina sice často uznává také princip kdy účel světí prostředky, zároveň však dodává, že účelu v tomto případě nebylo dosaženo. Možná dokonce šlo jen o zástěrku a skupině nešlo o svobodu Národa ale jen o jejich vlastní.
Já osobně patřím do druhé skupiny, protože nevidím v počínání Mašínů žádný efekt který by oslabil komunistický režim. Naopak za jejich počínání cítím nahrávku na smeč, kterou režijní imaginátoři umě využili k posílení propagandy.
Hrdinou pro mě je člověk, který je ochoten obětovat vlastní život pro druhé. Člověk který je ochoten obětovat život druhých pro druhé je pro mě srab. Člověk který je ochoten obětovat život druhých pro sebe je vrah. U bratrů Mašínů je to těžké. Tvrdí že jejich činy byly motivovány prospěchem společnosti strádající pod komunistickým režimem, ale ve skutečnosti z nich měli prospěch jen oni sami. Na svých akcích se hmotně obohatili a utekli. Kdo se jim postavil do cesty toho zabili. Někteří z jejich obětí ani neměli tušení, že bojují na straně komunistického režimu proti jeho odpůrcům, spíše si mysleli že chrání majetek proti zloději (zabitý účetní Josef Rošický). Prospěch z jejich počínání pro společnost je silně diskutabilní.
Tím ale příběh Mašínů nekončí.
18 let po pádu komunismu dostávají přeživší ze skupiny Ocenění od předsedy vlády. Zde se nabízí otázka, proč na něj museli čekat 18 let? Proč si jej nezasloužili dříve?
20 let po pádu komunismu umírá jeden ze tří přeživších, jediný, který byl ochoten vrátit se do rodné země a také asi jediný, který nikoho nezabil, Milan Paumer. Na jeho pohřbu se dozvídáme jednu důležitou věc: Nikdo dnes nemá právo soudit, zda Mašínova skupina zvolila při útěku na Západ správné prostředky.
Tato slova zazněla z úst předsedy vlády a mě při nich doslova zamrazilo. Podobná slova totiž používají náboženští fanatici, dle kterých má právo soudit jenom bůh, nebo diktátoři, kteří si toto právo osvojují sami. V moderních demokratických zemích má právo soudit každý. Dokonce, světe div se, tu máme i soudní dvory pro případy, kdy se naše osobní soudy rozcházejí s jinými jedinci či celou společností. Pan Nečas dále řekl: „Rozhodnutí Milana Paumera vzepřít se nesvobodě a opustit život v totalitě mělo charakter hrdinského rozhodnutí v tom dobrém slova smyslu.“ Nemohu si pomoci, ale vypadá to, že pan předseda má právo soudit, ale jiným ho odepírá.
Když v roce 89 padl komunismus, nemyslel jsem si o tom nic. Byl jsem poučen, že soudružka učitelka je od nynějška paní učitelkou a život šel dál. Když jsem se pak o komunismu dozvídal později více a více, byl jsem rád že padl, protože jsem si uvědomoval, že to bylo období nesvobody. Nikdy mě nenapadlo, že z vládní pravicové strany a to dokonce od předsedy vlády uslyším slova, že ne já ale pouze on má právo soudit. Jinak totiž jeho slova vysvětlit nejdou.
Zdá se, že totalita se nám pokradmu vkrádá zpět do naší země a její imaginátoři opět využívají činů Mašínovi odbojové skupiny k propagandě.
„Možná dokonce šlo jen o zástěrku a skupině nešlo o svobodu Národa ale jen o jejich vlastní.“
— samozřejmě, že jde vždy pouze a jen o svobodu vlastní a je to tak v pořádku, jinak to nefunguje, nemůžeš dát druhému něco, co sám nemáš, můžeš ho jen inspirovat a obdarovat tím, co máš sám,
ještě mě napadá citát, nevím už od koho:
Vše co děláš pro sebe, děláš pro druhé. Vše co děláš pro druhé, děláš pro sebe.
a použití jejich zbraní bylo adekvátní tehdejší situaci, nepůjdeš na tygra s klackem
@noella:
Ahoj,
Musím uznat, že tvoje myšlenka, že nemůžeš dát někomu něco co sám nemáš, v kontextu tohoto článku, se mi na první pohled hodně líbí a právě proto na ni budu reagovat, možná až moc dlouze. Domnívám se totiž, že je mylná:
Téměř nic totiž není černobílé a ani o svobodě nelze říci, že ji máš, nebo že ji nemáš. Vždy ji totiž máš, záleží na tom jak velkou. V diktatuře má většina národa svobodu malou a diktátor a jeho suita svobodu velkou. Jistě, někdo má tak malou svobodu, že lze říci, že ji nemá, ale to je jen hraní se slovíčky.
Za doby totality v ČR existovali lidi kteří byli ochotni obětovat i tu trochu svobody co měli aby rozšířili svobodu národa: Byli to např agenti chodci nebo katoličtí kněží. Ty pravidelně odcházeli z republiky a zase se vraceli, za což byli často uvězněni. Též všichni političtí vězni byli ochotni obětovat tu svoji trochu svobody a doufali, že jejich oběť se odrazí ve vyšší svobodě národa (např. vydávání samizdatu).
Dle mého názoru vždy můžeš obětovat něco ze svého fyzického, nebo duševního vlastnictví pro druhé. V naší historii jsou hrdinové kteří obětovali vše pro druhé např. J: Palach, ale ne jen on např i H. Píka a další, nebo ti co obětovali druhé.O těchto byl tento článek.
reaguji na tvou větu: „Vždy ji totiž máš (svobodu), záleží na tom jak velkou.“ — a co když je to tak, že ji máš tak velkou, jak si ji sám sobě dovolíš ? . . .
možná že můžeš cokoliv, pokud si to sám sobě dovolíš a pokud tomu opravdu věříš . . .
a nemůžeš dát svobodu druhému, pokud on sám ji nechce (i když ti bude tvrdit, že ji chce, ale jeho podvědomí a podprogramy, ke kterým nemá přístup, mu to nedovolí? . . )
a k tomu dávání mě ještě napadá, že pokud chci dávat někomu něco co nemám, tak je to jen křeč a ne dávání,
a obětování je podle mě dávání z toho, co mám, a ne všichni to dokážeme . . . a obdivuju ty, kteří to dokážou,
. . . no, je to jen takové hraní si se slovíčky, co mě k tomu napadá . .
tohle mi přišlo, vůbec netuším kdo to je a jaké to bude, ale pokud by to někoho zaujalo :
—————————————————————————————–
Jste srdečně zváni na přednášku
LOGOTERAPIE
JAK SE VYROVNAT S ŽIVOTNÍMI TĚŽKOSTMI A UTRPENÍM
Slovo logoterapie pochází z řeckého logos, což znamená smysl. Zabývá se tedy otázkou smyslu lidské existence a hledáním tohoto smyslu. Podle ní je prvořadou motivační silou v člověku právě úsilí nalézt smysl vlastního života.
Člověk se stává člověkem právě a jen tehdy, když se nesoustředí sám na sebe, ale věnuje se druhým lidem nebo věcem, tzn. zapomíná na sebe a nalézá smysl v celku.
Logoterapie ve své podstatě dokazuje naději, že naše námaha, snaha, neúspěchy a oběti mají vždy smysl. Někdy je viditelný hned, jindy se ukáže později.
Své celoživotní zkušenosti nám přednese a rád zodpoví dotazy
pan Pavel KALPAKCIS,
praktikující terapeut
ve čtvrtek 16. září 2010 od 18 hodin
v Domě Techniky – Náměstí Republiky, Pardubice
Vstupné: 50,- Kč
Těšíme se na setkání s Vámi
Dobrý podvečer,
z důvodu náhleho onemocnění pana Kalpakcise neproběhne jeho zítřejší přednáška v Pardubicích na téma Logoterapie. Uskuteční se v náhradním termínu 12.10.2010 v 18.00 hod. v Domě Techniky. Pokud víte o někom, kdo se na přednášku chystá a nedostane se k němu tento mail, vyřiďte mu to, prosím.
Děkuji a přeji příjemný večer
Daniel Zeman