Kolem bratrů mašínů toho bylo již napsáno mnoho. Podle průzkumu ČRo je jejich podpora zhruba 50:50.  Jde tedy o téma na kterém se asi sotva shodneme. Někteří označují jejich odbojovou činnost za oprávněnou formu odporu, jiní je považují za loupežné vrahy sledující vlastní cíle.  Nejde vlastně ani tak o jejich osoby jako spíše o jejich činy a motivace. Lidé upřednostňující motivace vidí za jejich činy ryzí úmysl a omlouvají zabíjení principem účelu, který světí prostředky. Ti druzí je neposuzují podle jejich úmyslu, ale pouze podle činů. Tato skupina sice často uznává také princip kdy účel světí prostředky, zároveň však dodává, že účelu v tomto případě nebylo dosaženo. Možná dokonce šlo jen o zástěrku a skupině nešlo o svobodu Národa ale jen o jejich vlastní.

Já osobně patřím do druhé skupiny, protože nevidím v počínání Mašínů žádný efekt který by oslabil komunistický režim. Naopak za jejich počínání cítím nahrávku na smeč, kterou režijní imaginátoři umě využili k posílení propagandy.

Hrdinou pro mě je člověk, který je ochoten obětovat vlastní život pro druhé. Člověk který je ochoten obětovat život druhých pro druhé  je pro mě srab.  Člověk který je ochoten obětovat život druhých pro sebe je vrah. U bratrů Mašínů je to těžké. Tvrdí že jejich činy byly motivovány prospěchem společnosti strádající pod komunistickým režimem, ale ve skutečnosti z nich měli prospěch jen oni sami. Na svých akcích se hmotně obohatili a utekli. Kdo se jim postavil do cesty toho zabili. Někteří z jejich obětí ani neměli tušení, že bojují na straně komunistického režimu proti jeho odpůrcům, spíše si mysleli že chrání majetek proti zloději (zabitý účetní Josef Rošický). Prospěch z jejich počínání pro společnost je silně diskutabilní.

Tím ale příběh Mašínů nekončí.

18 let po pádu komunismu dostávají přeživší ze skupiny Ocenění od předsedy vlády. Zde se nabízí otázka, proč na něj museli čekat 18 let? Proč si jej nezasloužili dříve?

20 let po pádu komunismu umírá jeden ze tří přeživších,  jediný, který byl ochoten vrátit se do rodné země a také asi jediný, který nikoho nezabil, Milan Paumer.  Na jeho pohřbu se dozvídáme jednu důležitou věc: Nikdo dnes nemá právo soudit, zda Mašínova skupina zvolila při útěku na Západ správné prostředky.

Tato slova zazněla z úst předsedy vlády a mě při nich doslova zamrazilo. Podobná slova totiž používají náboženští fanatici, dle kterých má právo soudit jenom bůh, nebo diktátoři, kteří si toto právo osvojují sami. V moderních demokratických zemích má právo soudit každý. Dokonce, světe div se, tu máme i soudní dvory pro případy, kdy se naše osobní soudy rozcházejí s jinými jedinci či celou společností. Pan Nečas dále řekl: „Rozhodnutí Milana Paumera vzepřít se nesvobodě a opustit život v totalitě mělo charakter hrdinského rozhodnutí v tom dobrém slova smyslu.“ Nemohu si pomoci, ale vypadá to, že pan předseda má právo soudit, ale jiným ho odepírá.

Když v roce 89 padl komunismus, nemyslel jsem si o tom nic. Byl jsem poučen, že soudružka učitelka je od nynějška paní učitelkou a život šel dál. Když jsem se pak o komunismu dozvídal později více a více, byl jsem rád že padl, protože jsem si uvědomoval, že to bylo období nesvobody. Nikdy mě nenapadlo, že z vládní pravicové strany a to dokonce od předsedy vlády uslyším slova, že ne já ale pouze on má právo soudit. Jinak totiž jeho slova vysvětlit nejdou.

Zdá se, že totalita se nám pokradmu vkrádá zpět do naší země a její imaginátoři opět využívají činů Mašínovi odbojové skupiny k propagandě.